advokátní kancelář

K jakým skutečnostem se má vztahovat dobrá víra při nabývání od neoprávněného?

Ústředním pojmem při nabývání neoprávněného je dobrá víra, je však otázkou, k jakým skutečnostem se má tato dobrá víra vztahovat. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ NOZ “), v § 1109 a § 1111 normuje, že nabyvatelova dobrá víra musí existovat ohledně oprávnění převodce převést vlastnické právo. [1] Naproti tomu § 1110 NOZ explicitní vyjádření skutečnosti, k níž se dobrá víra vztahuje, neobsahuje. Autor článku: ARROWS advokátní kancelář (JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA, konzultace@arws.cz, +420 245 007 740)

K jakým skutečnostem se má vztahovat dobrá víra při nabývání od neoprávněného?

Český zákonodárce se nevydal cestou výčtu, byť třeba demonstrativního, jednotlivých typizovaných skutečností, které poukazují na nabyvatelovu zlou víru na rozdíl například od zákonodárce rakouského.[6] Jelikož však NOZ v mnohém vychází z úpravy OZO, lze ohledně konkrétních skutečnosti zakládající důvodné podezření co do dobrověrnosti nabyvatele vyjít z § 368 OZO. Mezi tyto lze zařadit např. zvláštní povahu věci (např. věc, která se v běžném obchodě nevyskytuje – rodinná starožitnost), nápadně nízkou cenu, známé vlastnosti předchůdce (např. překupník kradených věcí), živnost předchůdcovu a jiné podezřelé okolnosti.[7]

Dobrou víru nabyvatele mohou vyloučit též okolnosti týkající se místa, kde došlo k uzavření smlouvy (např. místo, kde zpravidla dochází k prodeji kradeného zboží), času (např. mimo obvyklou pracovní dobu obchodu), ale i mnohé další. Zpravidla nebude možné učinit z jediné izolované výše uvedené skutečnosti závěr o neexistenci dobré víry, nýbrž těchto skutečností bude muset přistoupit ve vzájemné souvislosti více.[8]

 

Dobrá víra v oprávnění převodce se může vztahovat k rozličným skutečnostem v závislosti na konkrétních případech. Základní premisou a východiskem je, aby byl nabyvatel přesvědčen, že druhá smluvní strana oplývá oprávněním převést vlastnické právo k věci, ať už je či není vlastníkem. Nejčastěji se však dobrověrný nabyvatel domnívá, že je druhá smluvní strana vlastníkem, který není ve svém dispozičním oprávnění nikterak omezen. Pokud nabyvatel ví (či by vědět měl a mohl), že převodce neoplývá vlastnickým právem k převáděné věci, musí oprávněně, avšak mylně spoléhat na jinou skutečnost, z níž dovozuje ius disponendi převodce.

Jde-li o nepřímé zastoupení, musí být nabyvatel na základě objektivních skutečností přesvědčen o existenci oprávnění zástupce převést vlastnické právo. Bude-li nabyvatel tedy předpokládat, že uzavírá smlouvu s oprávněným komisionářem, musí být v dobré víře ohledně dříve uzavřené komisionářské smlouvy mezi vlastníkem (jako komitentem) a převodcem (jako komisionářem), pročež se komisionář pro komitenta zavázal vlastním jménem obstarat záležitost (prodej věci), a je proto oprávněn předmětnou věc převést. Naopak však nebude vyžadována dobrá víra ohledně úplatného charakteru komisionářské smlouvy, neboť bezúplatná komisionářská smlouva se posoudí právě jako prostý příkaz v podobě nepřímého zastoupení. Budou-li tyto podmínky splněny, může nabyvatel nabýt vlastnické právo, byť tato představa neodpovídá skutečnosti (např. komisionářská či příkazní smlouva jsou absolutně neplatné). To stejné platí rovněž u jiných forem nepřímého zastoupení.

Jde-li o zastoupení přímé, je třeba vzít v úvahu, že dobrá víra se posuzuje ve vztahu k „v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést“, přímý zástupce však – na rozdíl od zástupce nepřímého – nepředstavuje druhou smluvní stranu, tou je naopak zastoupený nevlastník (neoprávněný převodce) sám, neboť právě jemu vznikají práva a povinnosti z uzavření smlouvy (např. mu náleží úplata za převáděnou věc apod.). Dobrověrné nabytí se tak realizuje v případech, kdy převodce (zastoupený) ve skutečnosti není vlastníkem ani oprávněným věc převést, nicméně nabyvatel z objektivních skutečností předpokládá opačnou skutečnost.  Potažmo v situacích, kdy věc převádí jinak přímý zástupce vlastním jménem (dá na vědomí, že je vlastník či nepřímý zástupce – druhou oprávněnou stranou smlouvy), ač není, avšak nabyvatel je oprávněně přesvědčen o opaku.

______________________________________________________________________________________________

[1] Tato vyjádření pak zcela korespondují s terminologickým nahrazením pojmu „nabytí od nevlastníka“ pojmem „nabytí od neoprávněného“.

[2] DOBROVOLNÁ, Eva. In SPÁČIL, Jiří et al. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 3. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 378. Shodně ve vztahu k nabývání vlastnické právo od neoprávněného v obecné rovině též RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 7. nezměněné vydání. Praha : Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, 1922, s. 189, či komentářová literatura k OZO:  ROUČEK, František et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II.: § 285 až 530. Reprint původního vydání. Praha : ASPI publishing, 2002, s. 320.

[3] GNIEWEK, Edward et al. System Prawa Prywatnego. Tom 3. Prawo rzeczowe. 3. vydání. Warszawa : C. H. Beck, 2013, s. 100 a násl.

[4] Závěr však bude použitelný i v českém právním prostředí, neboť není-li nabyvatel v dobrověrném postavení, bude ve zlé víře a naopak. Většinový názor je založen na tom, že třetí, neutrální, kategorii nerozeznáváme. Srov. TÉGL, Petr. Další úvahy o dobré víře v subjektivním smyslu. Ad notam, 2007, roč. 13, č, 6, s. 188–189.

[5] GOŁĘBIOWSKI, Krzysztof. Zarząd majątkiem wspólnym małżonków. 1. vydání. Warszawa : Wolters Kluwer SA, 2012, s. 611 – 617. MACHNIKOWSKI, Paweł. Nabycie własności rzeczy ruchomej od nieuprawnionego – dziś i jutro. In GOŁACZYŃSKI, Jacek; MACHNIKOWSKI, Paweł. Współczesne problemy prawa prywatnego. Księga pamiątkowa ku czci profesora Edwarda Gniewka. 1. vydání. Warszawa : C. H. Beck, 2010, s. 339–341.

[6] Srov. § 368 ABGB.

[7] ROUČEK, František et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II.: § 285 až 530. Reprint původního vydání. Praha : ASPI publishing, 2002, s. 329.

[8] TÉGL, Petr. Dobrá víra v občanském právu. Praha, 2008, doktorská disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva, s. 181.

Autor článku:

JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA
JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA

Advokát

JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA, je zkušený právník, který se v advokátní kanceláři ARROWS specializuje na soudní spory. Ke každému případu přistupuje s maximální pečlivostí, konstruktivně a s odborným nadhledem. Uvědomuje si, že soudní řízení může být nejen časově náročné, ale i finančně vyčerpávající. Proto své klienty vždy důkladně připraví na všechny fáze sporu, aby minimalizoval možná rizika a nečekané náklady.

Upozornění:

Informace obsažené v tomto článku mají pouze obecný informativní charakter a slouží k základní orientaci v problematice dle právního stavu k roku 2026. Ačkoliv dbáme na maximální přesnost obsahu, právní předpisy a jejich výklad se v čase vyvíjejí. Jsme ARROWS advokátní kancelář, subjekt zapsaný u České advokátní komory (náš orgán dohledu), a pro maximální bezpečí klientů jsme pojištěni pro případ profesní odpovědnosti s limitem 400.000.000 Kč. Pro ověření aktuálního znění předpisů a jejich vlivu na konkrétní situaci kontaktujte prosím autora článku nebo jiného odborníka.